Datum vydání: 21.11.2017
Další díl tréninkové poradny Viktora Zapletala je zaměřený na legendární a kontroverzní rozbor zásad tréninkového procesu Francesca Conconiho.
Krátce připomínám, že profesor biochemie Francesco Conconi z italské Ferrari patří k výrazným postavám tvorby vědeckého pojetí tréninku. Je obdivován i zatracován zároveň a mezi jeho svěřence patřily takové osobnosti světového sportu, jako například: Francesco Moser a jeho mimořádné výkony v cyklistické hodinovce, legendární Miguel Indurain i olympijský vítěz v maratonu Gelindo Bordin.
Jeho devět zásad tréninkového procesu vyvolalo svého času bouřlivé reakce u ostatních odborníků – od naprostého odmítnutí až po bezvýhradný obdiv. Od té doby už sice pár let uplynulo, nicméně je velmi zajímavé porovnat tyto zásady se současnými tréninkovými metodami, ostatně tyto body jsou předmětem odborných diskusí dodnes…
1. Kdo chce opravdu něčeho ve sportu dosáhnout, musí počítat s bolestivými tréninkovými metodami. Sebevětší objemy nemohou nahradit trénink, kdy je sportovci na zvracení a myslí si, že je na pokraji svých sil. K vítězství se nepřichází po lehkých cestách.
Ano i ne. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že pro ano hovoří fakt, že jenom ti jedinci, kteří jdou v tréninku až na hranici svých možností, pak většinou dosahují úspěchů největších.
Pro ne hovoří fakt, že velmi tvrdé metody bez osobního přístupu častokrát ukončily předčasně kariéru celé řady talentovaných jedinců.
Můj názor:
Ano, jsem zastánce velmi tvrdého tréninku, ale s individuálním přístupem, vycházejícím především z pečlivé, každodenní spolupráce s trénovaným jedincem, tak aby se negativní projevy tvrdého tréninku eliminovaly na minimum.
2. Každý skutečně špičkový výkon ve svém závěru představuje silovou práci. O výsledku pak rozhoduje jen hrubá síla a psychická odolnost sportovce. Proto i v tréninku je třeba pracovat na samé hranici vyčerpání. Neexistuje jiný způsob, jak si svoji sílu a odolnost vyzkoušet a upevnit.
Je pravda, že špičkový vytrvalostní výkon v závěru představuje především silovou práci. A také souhlasím s tím, že zvládnutí závěru výkonu určuje v konečném součtu vítěze. Toto dnes „vyrábíme“ postupnou, opakovanou metodou, na hranici 85 – 90% maxima.
Absolutní vyčerpání je kontraproduktivní, tuto metodu vydrží jen velmi málo jedinců a i u těch odolných platí, že opakovaný trénink na 100%, bez potřebné rezervy, výrazně snižuje celkovou sportovní životnost.
3. U většiny individuálních sportů může úspěchu dosáhnout pouze ten, kdo nalezne optimální rytmus svého pohybu. To mu umožní šetřit energii svého organismu. Jakékoliv zrychlení, či zpomalení sportovce zbytečně vyčerpává. Jen inteligentní jedinec je schopen vybojovat ten ohromný boj, kterým je hledání přirozeného rytmu. Nikdo nemůže očekávat, že jej nalezne dříve, než po deseti letech tvrdé a usilovné práce.
Ano. To je pravdivé tvrzení. Jen bych dodal, že díky novým a moderním metodám tréninku dnes dokážeme zkrátit zmiňovaných 10 let přibližně o třetinu.
4. Rozhodujicím faktorem je psychika sportovce. O sportovním výkonu se rozhoduje v hlavě, tělo jej „pouze“ realizuje. Největší význam hraje opět rytmus, který umožní dostat se doslova do transu, kdy člověk nepociťuje únavu ani bolest.
1000x ano. Kdo tuhle větu pochopí, je na cestě k úspěchu. Už staří Řekové dobře věděli, že zvládnutí mysli je základem zvládnutí těla. A dnes, v době profesionality sportu, která umožňuje zajistit peníze, slávu, obdiv, jsou psychické dispozice pro vrcholový sport minimálně stejně důležité, jako dispozice fyzické.
5. Cítí-li se sportovec zcela u konce se silami, pak vyčerpal asi tři čtvrtiny své fyzické kapacity. Může tedy využít ještě téměř jednu čtvrtinu svých sil. Není to nelidské, protože špičkový sportovní výkon vyžaduje jít za hranice, které platí pro ostatní smrtelníky.
I toto tvrzení je pravdivé i když jeho realizaci dnes provádíme jinak. Obranné mechanismy těla (např. bolest) signalizují konec fyzické kapacity s určitou rezervou. Dlouhodobým opakováním zátěže na určité úrovni, posuneme tuto hranici na jiné hodnoty. Výkonnostní sportovci jsou postupnou metodou odmalička vychováváni k celkovému využití svých fyzických sil během závodu.
Každopádně, každý výkon na hranici 100% schopností organismus velmi vyčerpává. Psychicky i fyzicky. Absolutní výkony na pomyslných „120%“ je pak jedinec schopen předvést přibližně 2x do roka. Pokud bychom požadovali toto dokonce i v tréninku, výsledek bude mít úplně opačný účinek, než je zamýšleno.
6. Velké tréninkové zatížení jsou schopny zvládat i sedmileté děti. A snášejí ho dobře, což potvrdily opakované celosvětové výzkumy. Navíc se naučí tvrdě na sobě pracovat.
Je potvrzeno v řadě lékařských odborných studií, že tříleté dítě má pohybový a kardiopulmonální aparát vyvinutý tak, že by bylo schopno absolvovat fyzickou zátěž maratonského běhu…
Osobně se však domnívám, že trénink dětí by měl být především zábavou, s cílem vybudovat u nich celoživotní lásku ke sportu. Pokud se někdy v juniorském věku rozhodne jedinec podřídit sportu vše, mělo by to být čistě jeho rozhodnutí a měl by vědět, proč tak činí.
Znám řadu příkladů ambiciózních rodičů, kteří mají vizi, že z jejich ratolestí budou slavní sportovci. Jsou pro to ochotni obětovat doslova vše, od útlého věku dítěte platí renomované trenéry, po kterých požadují, aby jejich potomek byl úspěšný a výsledek je v 99% velmi negativní.
7. Všechno ve sportu je limitováno rychlostí. Síla, vytrvalost a obratnost jsou až druhořadou záležitostí. Proto nikdy nic nedělejte pomalu.
Ne. Rychlost pramení z vytrvalosti. Abych učinil sportovní motorický pohyb technicky čistě a rychle, musí na to být svaly náležitě připraveny.
Pokud mám potřebný fyzický základ, můžu budovat rychlost a tu postupně zdokonalovat. Pokud tak neučiním, výsledkem mého snažení bude tak maximálně svalové zranění, či rychlý start a dost.
8. Každý sportovní výkon je výsledkem tréninkové práce realizované sportovcem od nejútlejšího dětství. Vše se sčítá.
Ano. Sčítá se vše. Častokrát svým svěřencům radím – přidejte denně v tréninku 15 minut zátěže navíc. Vyběhněte schody, když můžete, nejeďte autem ale běžte pěšky, posilujte denně v malých dávkách. Na první pohled to je nicotné, ale v ročním součtu při každodenním tréninku vám vyjde zajímavé číslo. Ale nesčítají se pouze tréninkové hodiny, „sčítají se“ zkušenosti, pohybová návykovost opakované zátěže i psychická odolnost.
9. Podmínky pro výkon nejsou nikdy ideální. Sportovec odvede obvykle 75% svého maxima. To je potřeba si uvědomovat v přípravě i v průběhu vlastního výkonu.
Možná trochu nesrozumitelná věta je však velmi moudrým tvrzením, které v praxi funguje a je základem sportovního úspěchu. Každou velkou sportovní soutěž či výkon provází celá řada negativních faktorů – stres, prostředí, klima, atd.
Pokud mám v závodě zúročit svou přípravu a trénink, musím se tímto nějak vypořádat. A je pravda, že uvedené skutečnosti mohou snížit výkon o mnoho procent. Aby se tak nestalo, je důležité stimulovat v tréninku dlouhodobé provedení výkonu ve vysoké kvalitě, aby pouhý tréninkový standard stačil na solidní výsledek.
Příkladem je Jiří Ježek, který je trénován tak, aby časy potřebné pro určité předpokládané umístění, opakovaně jezdil v běžných tréninkových dávkách. Výsledkem je pak to, že i kdyby Jirka měl špatný den a zajel pouze svůj standard, pořád to bude stačit v jeho případě, na relativně dobré umístění.