Jak jsem prožil závod plný smůly
V neděli 19. 8. se brněnský handicapovaný cyklista Tomáš Salák zúčastnil dalšího závodu Moravského poháru v okolí Lanškrouna. Závod bral jako rozjetí po téměř dvouměsíční závodní přestávce. Fyzicky se cítil dobře, ač věděl, že bude sám proti „zdravým“ cyklistům. Takové závody ale handicapované cyklisty sunou kupředu. „Mám za sebou poměrně kvalitní rovinaté soustředění, i když ani to nebylo bez problémů. Poté jsem začal zase trénovat kopce a těšil se, že se tam rozjedu,“ říká. Jeho milovaný sport mu ale ten den ukázal svou černou tvář. Závod totiž dokončil vyčerpaný mnohem více psychicky než fyzicky. Vůbec poprvé se mu stalo, že by ho psychika ovlivnila tak moc. Technický problém, který ho postihl večer před závodem, se mu s vedoucím mechaniků podařilo vyřešit i po telefonu a závadu úspěšně opravil.
Ráno se nemohl nasnídat svého oblíbeného předzávodního jídla – ovesných vloček. „Jediné jídlo, které jsem do sebe před závodem dostal byla rýže, ale snědl jsem jí strašně málo. Stalo se mi to prvně a vůbec nevím proč, nervózní jsem vůbec nebyl.“ To začal být až na startu, protože měl problémy s posledně operovanou nohou, kvůli které špatně odstartoval. Tím jeho problémy nekončily. Do závodu nastupoval s pocitem hladu. Problémy přišly v posledním stoupání, kvůli problému s přehazovačkou, musel dokonce zastavit. Navíc mu nefungovala vysílačka.
„Cosi jsem o tom věděl, ale bylo to šílené, nahoře se nikdo nesmál. Byl jsem hodně naštvaný, když se ozvala ta rána, ale naštěstí Šíp držel. V tom čtyřkilometrovém kopci, s průměrným sklonem dvanáct procent a maximem sedmnáct jsem začal mít hlad. Nahoře jsem si vzal gel a tyčinku a jel další kolo. Jak jsem pak zjistil, že se zvládnu najíst i za jízdy, což pro mě do té doby bylo nebezpečné a nemyslitelné, takže jsem z toho měl radost a už vím, že to zvládnu. Zdravou rukou jsem ve sjezdu držel řídítka a tou nemocnou se krmil. Pro mě úžasný pocit, i když ve čtyřiceti kilometrové rychlosti! No, ale pak už jsem se vážně nesmál. Poprvé se mi sekla hlava, a ač jsem se nutil, nešlo to.“ Jel jen na čtvrt plynu a právě před tím posledním stoupáním se zlomil úplně, psychicky mu nebylo nejlíp. Při nájezdu do kopce se Tomášovo tělo zastavilo a on okusil tvrdost asfaltu. Notnou chvíli pak pod kopcem stál. Co se stalo? „Hlava… Víte, jak mi bylo? Vždyť já na sebe pod tím kopcem strašně řval,“ vypráví. Nakonec pomohla vyhrůžka. „Víte, moje povaha mi nedovolí, abych prohrál sám se sebou, prostě nemůžu. Byla by to pro mě strašná hanba a obrovské ponížení. V neděli jsem si to neuvědomoval, dnes však už - díky paní sportovní psycholožce vím, že jsem se bál, že se v tom kopci něco stane a budu muset ten kopec vyjít, místo vyšlapat. To by pro mě bylo něco hrozného. Prohrát sám se sebou je naprosto v rozporu s mou životní filozofií, proto to nemůžu dopustit,“ říká a uvědomuje si přínos spolupráce se sportovní psycholožkou, která mu dle jeho slov už za krátkou dobu spolupráce pomohla uvědomit si některé věci, které předtím nebral v potaz, a které jsou ve sportu důležité stejně tak, jako fyzický trénink. „Rozhodně mi to pomáhá,“ dodává a už se těší na neděli 26. 8.. To pojede svojí oblíbenou disciplínu – časovku jednotlivců a poslední závod před odjezdem do Srbska na závod Evropského poháru handicapovaných cyklistů, kam by měl odcestovat dvacátého září.