Šulcová: Trenér mi říká, že nikdo není neporazitelný
Už tento víkend se v Peci pod Sněžkou budou rozdávat tituly mistra České republiky v cross country. Mezi ženami se očekává boj především mezi Terezou Huříkovou a Pavlínou Šulcovou. Druhá jmenovaná cyklistka už letos dokázala vybojovat zlato na republikovém šampionátu v silničním závodě a byla také nejlepší Češkou na nedávném mezinárodním etapovém závodě Tour de Feminin. Její výkonnost jde stále nahoru a v letošní přípravě se toho u ní hodně změnilo. Od „maminky od Hlinska“ by se dalo očekávat stále mnoho překvapení. Daří se jí na silnici, biky jsou zatím prioritou. Bude to tak i do budoucna? I tom je následující rozhovor.
Pavlíno, jaký očekáváš, že bude bikový mistrák?
Pro můj tým je mistrovství republiky na biku velkou prioritou. Tereza Huříková bude sice silný soupeř, ale jak říká můj trenér Otakar Fiala: Nikdo neni neporazitelný, a proto věřím, že s ní vydržím a budu s ní dlouho bojovat.
Letos ses stala už mistryní republiky na silnici. Jaký to byl závod, když jsi po několika letech o titul připravila Martinu Sáblíkovou?
Trať byla pro nás holky dost náročná, chlapi na ní letěli rychle, ale jak se lámal kopec, bylo těžké tam jet. Co se týče závodění, tak první dvě kola se moc nejelo. Někdo zkoušel nastupovat a pak jsem odjela já s Martinami Růžičkovou a Sáblíkovou a bylo rozhodnuto. Snažily jsme se najet minutu a pak poctivě střídat a točit. Někde se říká, že to odtáhla Martina Sáblíková, ale to je blbost. Ve výsledku prostě jen byla třetí. Bylo navíc moc příjemné, kolik lidí nám v cíli fandilo.
Co rozhodlo?
Dala jsem si za úkol nejet první do spurtu, ale před kruháčem jsem tam první přece jen byla. Najížděla jsem na něj pomalu a čekala, kdo z nás to vydrží. Martina byla první, která nevydržela, a s Růžou jsme po sobě koukaly, kdo z nás bude další a naštěstí to nevydržela ani Růža, takže jsem se za ní lípla, dojely jsme Martinu a pak už jsem jen čekala na co nejkratší vzdálenost před cílovou pásku. Ono to vyšlo.
O kolik více si tě soupeřky teď na silnici hlídají, když na sobě vezeš mistrovský trikot?
Musím se přiznat, že ten rozdíl moc neregistruji. Počítám, že si mě hlídají už jen proto, že mě znají z dřívějška a ne jen proto, že teď vezu mistrovský trikot.
Je s ním ale závodění jistě zodpovědnější, že?
Určitě tam nějaká větší odpovědnost je, ale pořád si to příliš neuvědomuji. Čeká mě s ním celý rok, ale radost z něj mám především kvůli lidem okolo mě, kteří mi pomáhají. Že ho mám, není výsledek jen mé práce a mého závodění. Patří především jim a chci jim s ním dělat radost.
Nohy tedy na výbornou fungují dál i po silničním mistráku?
Zatím v nich síla je a doufám, že v nich ještě nějakou dobu vydrží.
Nedávno jsi s reprezentací jela mezinárodní etapový závod Tour de Feminin. Jaká jste byly parta v „nároďáku“?
Holky jsou super, všechny se známe a parta funguje dobře. Tak to má být, protože na závodech spolu musíme vycházek už jen proto, že jsme spolu vlastně od rána do večera.
Jak se závodí po boku Martiny Sáblíkové, kolem které je vždy dost velký humbuk?
My to tak nebereme. Fandíme jí. Na tomhle etapáku předvedla, že sílu má a je dobrá.
Byl jsi nejlepší českou cyklistkou. Jak jsi byla se sebou spokojená?
Zpočátku to bylo jalové, ale pak jsem se snažila pobírat úniky a být vepředu. Sama jsem přitom doufala, že se mi podaří být v některém výrazném úniku. Na etapácích se mi s každým dnem jede vždy lépe, ale ten závěr se mi úplně nepovedl, takže pocity z letošního ročníku jsou takové smíšené. Věřila jsem si na lepší pozici.
Nově spolupracuješ s vyhlášeným trenérem Otakarem Fialou. Jak jsi spokojená?
Spolupráce s ním je výborná. Jsme v každodenním kontaktu. Má přístup, jaký jsem si představovala. Jsme naladěni na stejnou vlnu a oba cítíme, že tomu dáváme maximum. Je vidět, že rostu a posouvám se výš. Začátek sezóny měl být pomalejší, byl pomalejší, nebyla jsem tak rozlítaná a s každým tréninkem jsem byla lepší a lepší. Zjistila jsem, že potřebuji mít řečeno, co dřív a proč mám dělat, jak točit, jak se v závodě pohybovat. Tuhle jsem byla jsem vytočená, že jsem v etapě nezajela, on mi řekne pár vět a člověk má zase hlavu použitelnou a přemýšlí dál. Oťas funguje dobře i jako psycholog. Další výborná spolupráce je i s manažerem Michalem Frantíkem. Právě díky těmhle lidem, co mě podporují, mohu jít dál nahoru.
Jsi bikerka a silničářka, co je pro tebe na pomyslných vahách víc?
Samozřejmě, že biky mají mnohem víc procent než silnice. Silnice je pro mě zatím ještě jen doplněk.
Není to nefér vůči ostatním dívkám na silnici, když je poráží bikerka?
Merida je bikový tým, takže musím závodit na biku a navíc mě to baví. Silnice mě také baví, ale je to spíš zpestření. Když mi v týmu vyjdou vstříc a mohu jet silnici, tak jsem šťastná. Výhoda je, že na silnici člověk není tak špinavý. Kolikrát mi leze krkem být pořád od bahna.
Takže se ony misky vah jednou převáží na druhou stranu?
To uvidíme podle výkonnosti. Všechno ukáže čas.
Sáhněme do historie. Jak ses vlastně dostala ke kolu?
Od mala jsem byla lyžařka. Ten sport jsem měla ráda. Byla jsem na Sportovním gymnáziu v Jablonci. Kluci u nás v Hlinsku jezdili na kolech, tak jsem s nimi občas jela na trénink, ale opravdu jen občas, protože trenér neviděl rád, že jezdím na kole. Pak jsem skončila na gymplu, šla na vysokou a pak jsem otěhotněla. Až můj „skoromuž“ mi řekl, jestli nechci zase sportovat, že mi to šlo. Říkala jsem si, že lyžovat nebudu, tak zkusím kolo, abych mohla trénovat doma. Postupně to rostlo, až jsem jednoho dne napsala do Meridy panu Svoradovi, jestli bych za ně nemohla jezdit a on řekl, že ano.
Jaké to je být závodnicí a maminkou v jedné osobě?
František letos půjde do školy. Zkombinovat se to naštěstí dá, protože mám skvělou rodinu, která mě podporuje. Když cokoli potřebuji a jedu na závody, tak hlídají. Bez podpory by to nešlo. Samozřejmě někdy jedeme společně, ale ne tak často, protože pro syna je to vážně náročné. Nebudeme si nalhávat, že raději lítá s klukama kolem baráku, než cestuje po závodech.
Jak se vůbec díváš na úroveň ženské cyklistiky?
Na biku reprezentace funguje, starají se o nás a baby jedou. Na silnici je to jiné, vůbec nás neberou. Přijde mi to strašně líto. Na Českém poháru nás pomalu ani nevyhlásí, jsou tam „ofuky“, jestli jo nebo ne a to mě nebaví. Člověka to hrozně demotivuje. Naštěstí tu jsou takoví nadšenci jako Michal Frantík a Olda Dienstbier a těm se to snažíme vrátit nějakými výsledky. Také doufám, že i díky Martině Sáblíkové u nás někdo začne víc přemýšlet, že by ty holky u nás mohly také růst a někam směřovat. Jak tu asi má být pořádná ženská reprezentace, když tu pro holky vlastně nikdo nic nedělá? Když nejsou žádné třiadvacítky, jako u kluků, které by jezdily ven? Člověk se zlepší venku na dobrých závodech a ne doma.
Co tedy další tvé plány?
Prý jsem se nominovala na MS na silnici, což nebylo. V září pak jedu mistrovství světa v maratonu a tam bych chtěla být do pěti. Věřím, že se to dá.
Článek a foto Patrik Pátek PatRESS.cz