Nejtěžší horská časovka na světě. To je Ultracycling Dolomitica

Datum vydání: 13.07.2018

16 horských sed​el, 675 km, přes 16 000 výškových metrů a více než 16 000 spálených kcal.

„Jelikož byl závod naplánován na začátek července, kdy kamarádi z doprovodného týmu měli zamluvené dovolené, a já chtěl taky šetřit peníze na další závody, rozhodl jsem se pro kategorii sólo bez podpory.“

„Člověk nese kompletní zodpovědnost na svých bedrech, musí se sám navigovat, shánět pití, jídlo, řešit oblečení, průběžné výsledky, případné poruchy... To vyžaduje samozřejmě transport nejrůznějších věcí na kole. V dolomitických sedlech je každé kilo znát, takže jakýkoliv náklad navíc notně zvyšuje spotřebu sil a snižuje rychlost... Dolů to pak jede pěkně, ale naložené kolo není zdaleka tak ovladatelné a v noci, pokud člověk za sebou nemá reflektory auta, vidí mnohem hůř, a tak brzdy raději svírá častěji. Posledním a pro mě asi nejvýznamnějším rozdílem je osamělost. Naštěstí jsem se potkával s jinými závodníky a mohl s nimi prohodit pár slov, ale s doprovodným týmem to je přeci jen o něčem jiném,“ uzavírá myšlenku nad zvolenou kategorií Dan Polman.

„Najednou jsem zíral na placku hluboko dole přede mnou zakončenou mořskou hladinou. Zakřivení Země se každý den nevidí. Připadal jsem si jako kosmonaut. A oprávněně – vždyť jsem se svou raketou Isaac Element překonal přes šestnáct vertikálních kilometrů!“

„Když jsem vyjel nahoru na cílovou rampu, Italové se na mě sesypali jako kobylky. On-line přenos závodu sledovala celá vesnice a oni byli hrozně moc zvědaví, kdo že to je ten típek, co jede kategorii sólo bez podpory a drží se v závodě vpředu s jezdci s podpůrnými týmy.“

„Věděl jsem, že v ČR závod sleduje mnoho lidí – rodina, kamarádi, známí – psali mi během závodu zprávy. Navíc jsem měl párkrát problém s navigací, a tak jsem volal domů manželce, aby podle mé polohy zjistila, zda jedu správně po trase. Telefon byla připravená zdvihnout v každou denní dobu. Takže podpora na dálku byla a veliká. Díky všem za ní!“