Datum vydání: 22.03.2018
Přečtěte si krátkou ukázku z knihy Bedřicha Smetany, která vypráví o cyklistických zážitcích.
Níže přikládáme úvod z knihy od Bedřicha Smetany - Kniha po knize - Příběhy těch, kteří se nestali legendami. Kniha může být inspirací ke koupi dárku pro vaše blízké.
V případě zájmu kontaktujte přímo autora Bedřicha Smetanu (tel. č. +420 602 562 256
)
ÚVOD
Čekal jsem po dokončení mé první knihy „Povolání sport“, mého životního povídání, na reakci prvních nezávislých čtenářů. Měl jsem strach. Čekal jsem, že mne někdo naprosto mne neznalý, po dokončení a vytisknutí, osloví třeba otázkou – proč si tam tak stěžuješ například na své tchýně?
K takovéto kritice totiž opravdu došlo hned u dvou známých, kteří mi již s „recenzí“ knihy pomáhali. Před dokončením jsem ji dal několika známým k posouzení. Nic jsem se ale nedozvěděl, i přesto, že jsem je vyzýval, aby mne zarazili. Nenašli tedy odvahu mne zarazit, tisk zarazit, pokračoval jsem a dokončil. Chvátal jsem totiž. Chvátal jsem tak jako před čtyřmi roky, když jsem chtěl obdarovat k Vánocům asi více než stovku mých přátel a známých, mým obsažným, ale určitě ne moc záživným DVD ve stylu „Curriculum vitae“. A tak jsem nyní podobně chtěl mé přátele obdarovat i mojí první knihou. Jak jsem ale pospíchal s tiskem, vyrojilo se náhle mnoho témat, která jsem samozřejmě nestihl do knihy zasadit a která bych rád ventiloval nyní. Proto jsem chtěl pokračovat ve „spisování“ (není možno napsat ve spisovatelské činnosti, ke spisovateli mám daleko) a začal dávat dohromady tuto první úvodní část, aniž bych věděl co bude hlavním mottem, o čem budu psát. Jen mlhavý název – Kniha po knize (několik zajímavých životů). Opravdu jsem mnoho životních situací nestihl zaznamenat. Ani jsem si v době sepsání nevzpomněl.
Během doby, tedy během několikaměsíčního, možná ročního přemýšlení o další činnosti po vydání knihy, jsem si uvědomil, že je možno vzpomenout a zaznamenat mýma očima zajímavé osudy mých kamarádů, známých. To by mělo být obsahem. Řekl jsem si, budou to mí známí, bude se to s mým životem prolínat a tak tam to vzpomenuté zapomenuté dopíši. S mnohými z nich jsem prožil život, některé jsem naopak neviděl třicet i více let. Někteří skončili sportovní kariéru předčasně díky zranění, některé zranění nakoplo k větší aktivitě, jiní zaměnili sportovní soutěživost za riskantní nepřímo cirkusácké zaměstnání v němž také vynikli. Ale když jsem slyšel, jak proběhli, resp. probíhají životem, zaujalo mne to. Některé okamžiky nebo životní osudy tedy poskládám až nyní, ačkoliv to může být pro někoho, tak jako minule byla, selanka příběhů. Ale přesto, snad se to povede.
Mimochodem, mám tu svoji prvotinu u postele a tak, protože v posteli poslední roky trávím více času, se dost často do ní zabořím jako do své bible. Vracím se a pročítám opakovaně, domnívajíce se, že to další povídání bude už k prodeji.
Přesto moje předešlá kniha měla celkem úspěch. I podle recenzí náhodných čtenářů. Samozřejmě každý druhý ji okomentoval slovy: „Je to především pro okruh známých, člověk tebe neznalý to nemusí ani dočíst.“ Ti mladí, zvláště špatně čtoucí, ti to neskousnou. Je to nezajímá. A stejně tak to neskousla bývalá první manželka, která nahlédla do knihy spolu se synem Bedřichem, jemuž jsem knihu věnoval. Nahlédla a ihned ji odstrčila se slovy - tohle tedy nebudu číst. A nečetla. Hned na první straně o ní byla totiž nevábná narážka na ní i na její matku. Následně jsem se Bédy několikrát ptal, jestli se do čtení pustil on sám a zjistil jsem, že to stále odkládá. A tak se domnívám, že dostal od matky doporučení knihu nečíst. Podobně mu kdysi dříve doporučila, aby přede mnou nekouřil, především z toho důvodu, že jsme se z větší části kvůli jejímu kouření brzy po svatbě rozvedli. Takže Béda kouří v Brně, kde žije mimo můj dosah. Kouří zřejmě málo, ale kouří. Po mém zranění jsme ve styku s jeho rodinou asi čtyři, pět dnů v roce a nemohu ho „dozorovat“. Dříve jsem mu občas zajistil nějakou společnou rodinnou týdenní dovolenou se sportem a já sám jsem se občas u nich v Brně zastavil při cestách za kitesurfingem na Mlýny, takže jsme se vídali častěji. Dnes je to méně časté. Jinak ho ale musím pochválit, protože o rodinu se stará pracovně nejvyšší měrou a pokud jsem já někdy něco potřeboval, většinou po stránce zednických prací na chalupě, přijel, udělal ke vší spokojenosti. Při dokončovacích pracích na mém domku pomohl co mohl také.
To ale zabředávám do mého života a to už tady nechci. Jen lehce nastiňuji to, že se pustím do psaní s poněkud jiným a přesto podobným námětem. Nikdo ze čtenářů mne neodradil, nikdo nenapsal, že jsou to nezajímavé bláboly, jak jsem nastínil právě v konci knihy. Jen jediný člověk termín „bláboly“ použil při dotazu na dojem z mé knihy a tak jsem se přesvědčil, že alespoň do konce knihy nahlédl. Když jsem se ho na čtenářský zážitek ptal jako osoby v knize probírané, možno říci propírané, odpověděl okamžitě: „Já takové bláboly nečtu.“ Podle toho usuzuji, že mohl minimálně do konce knihy nahlédnout, protože tam jsem tento termín uvedl. Knihu totiž dostal jako dárek. Do určité míry jsem si ho vážil a překvapil mne svým vysokým příspěvkem, když se pražští cyklisté dohodli, že mi pomohou finančně po mém zranění.
Protikladně výše zmíněnému se projevil profesor Pavel Pafko, kterému jsem zatelefonoval, že jeden výtisk knihy mu s díky za jeho podporu při mém zranění přivezu. Moji nabídku knihy kvitoval a rád se potkal se mnou hned po týdnu, při jedné z mých návštěv Motolské nemocnice. Předal jsem mu knihu s věnováním a prohodili jsme pár zdvořilostních frází spolu s vysvětlením mých přetrvávajících potíží, kvůli nimž bych chtěl s ním ještě pohovořit. S ním, jako poslední instancí, když už jsem oběhal všechny možné lékařské kapacity a instituce. Během hovoru jsem prohodil, že jsem objednán za týden na vyšetření, shodou okolností na oddělení ve stejném patře, kde on má lékařský pokoj. Za týden, a přesně v hodinu mé návštěvy, kdy jsem čekal na příjem do ordinace, šel „náhodně“ okolo a s obrovským nadšením mi sdělil, že knihu během dvou dnů přečetl. A nevěřícně se zeptal, psal-li jsem tu knihu sám a mnoho situací a příběhů okomentoval. Současně se však zkoumavě, zvědavě, zeptal na mé popisy vztahů s některými postavami. S postavami, které i on zná ze svého života, s postavami mnou propíranými. Něco jsem obratem vysvětlil, z něčeho choulostivého se vysvlékl, to není třeba popisovat. Jen řeknu, že bylo vidět, že měl na někoho jiný názor než já, ale nekomentoval moje vysvětlení. Při odchodu se ke mně naklonil se slovy: „Ale řeknu vám, k té knize ještě. Neviděl jsem tělocvikáře, který by toto dal sám dohromady!“ To byla pro mne ohromná pocta. Při loučení, když už mne sestra volala do ordinace povídá: „Za minutu jsem zpět, ještě vám něco přinesu …“ Opravdu za chvíli zaťukal na dveře, omluvil se kolegovi lékaři, k němuž jsem byl objednán, že ho zdržuje a předal mi zase knihu ze svého života – knihu ŠLO TO SKORO SAMO, autor Jan Králík. Poděkoval jsem a po odchodu z ordinace jsem se do knihy pustil hned na chodbě a následovně při obědě v místním kiosku v přijímací hale Motolské nemocnice. Kdyby mne nebolel zadek od dlouhého sezení v jedné poloze, přečetl bych to možná nejméně do poloviny.
No a knihu o profesoru Pafkovi, vynikajícím operatérovi, chirurgovi, mysliteli, sportovci, jsem přečetl jedním dechem a to ani já nejsem ve skutečnosti žádný čtenář. Jeho životní cesta mne přitáhla. Chtěl jsem vědět jak se „vyškrábal“ na Olymp své profese. A to jak k tomu došlo a co hlavně podstoupil s kolegy, když se k vídeňským chirurgům jezdili učit operovat, to mne nadchlo. Ty souvislosti by bylo zkráceně znovu nutné zveřejnit. To bylo něco, jako když si vymýšlel a dával koňské dávky tréninku Emil Zátopek. Kamenujte mne, je-li to nevhodné přirovnání.
A protikladně nejzápornějšímu názoru zareagoval i Pepa Masopust. Lyžař, ne legendární fotbalista. Ten se s knihou seznámil u Martina Rubína v A-Z Sportu v Lidické, kam zavítává na pravidelný pokec. Josef je totiž jeden z tvůrců lyžařských instruktážních filmových smyček spolu s Milošem Příbramským a Honzou Maršíkem. Před třiceti?, dvaceti? lety. Jakmile se do knihy začetl, říkal asi do třetiny, ihned volal a chrlil ze sebe situace a kontakty, které jsme měli společné z lyží i hokeje. Současně probral i cyklistiku, protože se několik roků motal i ve společnosti Opavského, Chlístovského i Nouzy, kteří, ač starší, jsou mými dobrými známými. A nakonec, jako obchodník prodával nedávno Jirkovi Nouzovi kolo. Musím poznamenat, že Pepa se točil okolo Scottů, jak v lyžích, tak i v kolech. To mi rychle vypověděl během dvou telefonátů a přišel brzy na to zavzpomínat především na ty krásné roky na horách. A především na Klášterce v Krkonoších, odkud máme stejné vzpomínky. Dnes z dřívějšího doslechu i současného hovoru vím, že by byl podobnou náplní, jako povídání o Karlovi v této knize. Ale nebyl jsem přímý účastníkem, tak se do vyprávění nemohu pustit. To bude muset sám.
To o čem bych chtěl psát nyní, by mělo být informativní a snad i zábavné pro všechny sorty čtenářů. Bez ohledu, že to je cyklista či jiný sportovec, mladý, starý, funkční, nefunkční. To je jedno. Rád bych pro poučení a zábavu dal v plén zajímavé osudy mých známých a přátel. Těch, kteří vynikli nebo i nevynikli a jen jednoduše, ale přesto zajímavě žili. Většinou to byli a jsou všichni dobří lidé, dobří cyklisté, někteří i výjimeční.
Rád bych ještě úvodem podal základní vysvětlení pro vnímavé čtenáře – pokud bude řeč o cyklistech, mých kamarádech, jedná se zde vždy jen a jen o amatérské cyklisty, o jezdce, kteří se cyklistikou neživili. Alespoň ne oficielně. Profesionalita, neboli sport jako povolání, byla v lido-demo zemích skryta do armádních a policejních týmů a několika fabrických týmů, jako byl Inter Bratislava nebo ZŤS Dubnica. Přesto to byli amatéři. Proto se také do roku 1995 pořádala Mistrovství světa odděleně pro amatéry a pro profesionály. S mnohými pozdějšími profesionály se však mnoho lidí z naší generace, včetně hlavní postavy této první povídky, bude stýkat. Už proto, že každý profík musel projít éru amatérů. Někdy delší, někdy kratší. Ať to byli Zoetemelk, Hertog, Mortensen a jiní další, s nimiž naše generace závodila. To možná budou informace, které mnozí mladí cyklisté u nás ani nevědí. Krátce řečeno, mezi profesionály se před dobou sloučení obou kategorií v jednu, dostal po II. světové válce Otakar Rozvoda a pak v roce 1969 Jiří Daler, který jako první měl povolen přestup za odměnu zisku zlata na OH. Bohužel jen na dva roky. Přestože se jako amatér pohyboval především v dráhovém pelotonu a mezi profesionály musel mimo šestidenních jezdit podstatně delší silniční závody, byl velmi úspěšný. Po něm následovali Jirka Škoda, Luboš Lom, Jan Svorada, Milan Jurčo, Květoslav Palov a emigrant Jarda Poslušný. Všichni ostatní po roce 1996, včetně našich terénářů, jezdících ve světové cyklistice, již nebyli kategorizováni. Byli to jen cyklisté. Rozdíl mezi profíky a amatéry se smazal, a aby se dostali na stupně vítězů a do vrcholných firemních týmů, museli už něco umět.
Na závěr mého prologu přeci jen uvedu pro čtenáře nezasvěcené, že se pohybuji po střetu s autem od roku 2011 na vozíku jako invalida. Byl jsem aktivní cyklista, za mlada i jako veterán. Na stará kolena se snažící o nějaký úspěch v tomto sportu. Něco z mých snah se povedlo, není to však nyní důležité. Vše jsem popsal právě ve své „prvotině“, která je jakoby rozebraná, či komisně rozdaná, většinou do cyklistických prodejen a servisů po Čechách.
Současně na sebe prozradím i to, že mám určitý věk, že jsem stár. Někdy se říkávalo super stáár. Přidávám humorně, že jsem ve věku, kdy si můžete uvědomit riziko ztráty zubní protézy při plivnutí z auta za jízdy. Já však k tomuto poznatku musím přidat, že mám tak dobrého dentistu, že se mi to stát nemůže. Ten dentista je totiž můj bývalý žák, který se tak dobře oženil a měl k tomu tak šikovné ruce, že vede jako elektrikář stomatologické oddělení v Praze. A je šikovný, už proto, že dostal tělovýchovné vzdělání pod mým vedením. Učil jsem v určitém údobí mého života asi patnáct let…. Tak opět o sobě! Už dost!
BŘEŤA
(Pijte alkohol, protože žádný zajímavý příběh nezačíná – ….. jednou, když jsem jedl salát …)
Tímhle člověkem bych začal. Ten se hodí uvést jako první. Je to cyklista. A ne ledajaký.
Je stále usměvavý, plný zdraví, i když v jeho případě je to diskutabilní, ale musel se narodit se zdravým kořínkem. V době psaní úvodních řádků jsem to ještě netušil, dlouhá léta jsme se neviděli. Tyto, celkem tři věty, jsou dodatečně vepsány.
Nedávno, nyní už to je více než dva roky (utíká to), jednoho podzimního odpoledne jsem se vypravil do Terezína na setkání severočeských cyklistů. Věděl jsem o tom dlouho dopředu a těšil jsem se, protože mne Břéťa Novotný z Ústí a několik dalších srdečně zvalo. Tato parta, většinou starších veteránů, jezdících v dřívějších letech především etapový závod Tour de Bohemia, se schází každoročně na podzim v Terezíně. V Parkhotelu, kde dříve organizoval reprezentační cyklistická soustředění trenér Menhart. Nyní v setkáních, ale jen jednodenních, pokračují jeho bývalí svěřenci Sváťa Henke a Jirka Korous, kteří spolu se zemřelým Ladislavem Helerem byli výraznými osobnostmi tohoto kraje a i celé naší cyklistiky. Organizací těchto setkání dávají cyklistickým generacím možnost návratu ke vzpomínkám, návrat do historie sportu který by měl být právem považován za nejtvrdší, pokud se fyzické náročnosti týká. Já se domnívám, že Sváťa Henke, jako hlavní organizátor a současně budovatel Síně slávy cyklistiky v Terezíně tam vždy organizačně startuje svůj tým, s nímž pořádá již několik roků v květnu Závod míru juniorů. Etapový závod pro jezdce do třiadvaceti let, který je pokračováním zaniklého Závodu míru.
Po příjezdu do pošmourně osvětleného Parkhotelu jsem se pozdravil s některými bývalými soupeři, které jsem v šeru restaurace poznal a přivezl se na své pojízdné židli ke stolu, kde jsem dal dlouhou řeč nejprve s Milanem Svobodou, mým ne soupeřem, ale spíš přátelským spolujezdcem dřívějších let. Před těmi čtyřiceti lety. Milan, Milánek, který se celou dobu od skončení závodní činnosti točí okolo juniorské silniční reprezentace, vzpomínal na ty příjemné večery při červencových Novoborských „Bohemiích“, v době kolem sedmdesátých let minulého století. Býval to šestietapový závod, spolu se závodem Okolo Slovenska největší v republice.
Stejně tak se mnou po chvíli dlouho hovořil Jirka Kasal, můj nedávný soupeř z cyklistické kategorie Masters. Právník VZP a kdo ví kterých institucí, který kdysi zahodil v mládí možnost jezdit vrcholově v Rudé Hvězdě. Raději se staral se o rodinu a budoval svoji profesi. Podle zlých jazyků nejlínější a přesto dobrý cyklista v dobách svého mládí. Rozhovořil se, a oproti mé dřívější domněnce o jeho uzavřenosti nebo dokonce nadřazenosti, to bylo upřímné a i vřelé. Nepředpokládal jsem to. Především proto, že to nebyl v době současných veteránů z určitého pohledu soupeř. Byl a je sice o dva tři roky mladší, jezdil ve stejné kategorii se mnou, ale byl o tolik na stará kolena lepší, že jak jsem uvedl v jiném povídání, jsme byli radši, když ti lepší jako on, raději odjedou a závodí si mezi sebou na těch prvních třech až pěti místech. Řekl mi současně, že najížděl a najíždí i nyní denně minimálně sto kilometrů. Takže když já jsem tehdy jednou jedinkrát s touto jejich skupinou při závodě odjel, ale vzápětí jsem šťastně píchl, bylo to dobře. To utrpení, které by s nimi nastalo při mých dvou tisících kilometrech ročně najetých, bych vlastně nechtěl zažít ani na šedesáti kilometrovém závodě. Tak to bývalo před pár roky, když jsem ještě já závodil. Kolikrát já byl na Mistráku šestý nebo sedmý? Pořád tam bylo do sedmi soupeřů, kteří byli výkonnostně podstatně lepší. V této chvíli jsem si to připomněl.
A tak jsme se vraceli s mnohými do historie, probírali dřívější závody a zážitky, občas se u mne zastavili postupně další, ať už spolujezdci nebo protivní protivníci, prohodili pár informací z mládí, když se najednou vesele připotácel menší, zestárlý, v tu chvíli podle mého pohledu v tom šeru vrásčitý vrstevník a srdečně mne zdravil slovy: „Beďo, tak tebe jsem tady nečekal, co ty tady děláš?“ Hned mne mohlo podle úvodního krátkého oslovení napadnout, že jde o brněnský hantec. Bohužel jsem nezareagoval a jen jsem odpověděl: „Kerej ty seš?“ a bleskově jsem přemýšlel. Ne, nevzpomenul jsem si. „Já jsem Břeťa, Břeťa Souček …“ odpověděl a čekal. No, že mne to hned podle kratce vyslovených jmen „Beďo“ a „Břeťa“ nenapadlo. Povídám tedy: „Břéťo, teď už je mi to jasné, ovšem potkat tě na Václaváku, nepoznal bych tě. Ale kdyby´s jel přede mnou na kole, tak bych si na tebe vzpomněl podle křivého posedu ihned. Byl jsi nezaměnitelný. Buď zdráv, dlouho jsme se neviděli. Kolik to je let? Snad opravdu čtyřicet.“ Potom se rozpředla debata, která by bývala mohla trvat do rána. Hlavně ze strany bodrého Moraváka od Blanska. Já jsem však potřeboval zanedlouho odjet, nemohl jsem se už zdržet a pokecat, ale hned na místě jsem si ze Suka, jak jsme ho oslovovali, udělal hlavní úvodní objekt tohoto mého druhého literárního díla. Chytlo mne to už kvůli těm několika informacím, které mi stačil ve chvíli říci. To ale nebylo jen několik informací, to bylo vychrlení mnoha zážitků jak z dřívějška, tak i posledních zpráv o známých kamarádech z Brna. A domluvili jsme se na setkání.
Tehdy současně vznikla hlavní myšlenka, náplň, základní kámen této knihy. Řekl jsem si, popíši životní pouť jako já podobně „postiženého“. Činovníky, a u něho i zraněními, poškozeného cyklisty. Najednou mi ten Břeťa byl blízký. ……