Datum vydání: 15.11.2017
S délkou 5600 kilometrů vůbec nejtěžší ročník nejslavnějšího závodu světa byl tím prvním, kdy se na jeho start postavili jezdci z Austrálie a Nového Zélandu. Dva Novozélanďané na dobových kolech dobrovolně prošli tehdejším peklem znova.
V roce 1928 organizátoři Tour de France natáhli 21. vydání závodu na rekordních 5600 kilometrů, což je o zhruba dva tisíce kilometrů více, než mívá závod v současnosti. Až do loňského roku si současní cyklisté snad ani nedokázali představit tu dřinu, kterou v oné době borci zažívali na těžkých kolech bez přehazovaček a dalších novodobých technologických vymožeností.
To částečně změnil před několika lety Novozélanďan Phil Keoghan, jehož zaujal příběh jeho krajana a dalších tří Australanů, kteří se v onom památném roce zapsali do dějin nejslavnějšího závodu světa. Rok 1928 byl totiž prvním, kdy se Tour účastnil i tým anglicky mluvících závodníků… kteří nebyli zdaleka jen do počtu.
Novozélanďan Harry Watson společně s Australany Hubertem Oppermanem, Percy Osbornem a Ernestem Bainbridgem přitom získali peníze na cestu do Evropy a startovné jen díky australským a novozélandským novinářům, kteří pro ně uspořádali veřejnou sbírku.
Protože v onom roce většinu závodu tvořily de facto týmové časovky, skládaly se týmy z deseti závodníků. Čtveřici borců tak měla doplnit ještě šestice dalších závodníků z Evropy, jenže z toho sešlo. Watson, Opperman, Osborne a Bainbridge tak museli bojovat nejen sami se sebou v brutálních podmínkách závodu, ale i s velikou početní přesilou soupeřů.
Starou dámu tehdy dokončilo ze 164 startujících borců pouhých 41 mohykánů a mezi nimi, navzdory všem předpokladům a podceňování ze strany francouzských médií, i 3 stateční protinožci! Vítězem se tehdy mimochodem stal Lucemburčan Nicolas Frantz z týmu Alcyon-Dunlop, který je doposud jediným, kdo vedl závod od startu až do cíle. Jeho týmoví parťáci navíc obsadili zbylá dvě pódiová místa.
Keoghana zaujal tento příběh natolik, že se rozhodl podniknout stejnou anabázi (i když mimo soutěž), a vzdát tak hold monumentálnímu výkonu zmíněných cyklistů. Pro svou věc dokázal nadchnout ještě parťáka Bena Cornella a s menším štábem v roce 2013 vyrazili do Evropy vstříc dobrodružství, jehož dimenzi si asi stěží dokázali předem představit.
Pro autentičnost totiž použili dobových speciálů s těžkými ocelovými rámy, bez přehazovaček. Denně urazili průměrně 240 kilometrů, přičemž některé etapy jim trvaly až 23 hodin. Svůj cíl po obdivuhodném výkonu splnili – za požadovaných 26 dní dorazili do Paříže. Kvůli obrovskému fyzickému a psychickému náporu, kterému se vystavili, si s odstupem času nedokáží některé pasáže tohoto martyria zpětně vůbec vybavit.
Jak se povedly krásy a dramata cyklistické řehole přenést na filmové plátno, mohli cyklističtí fanoušci zhodnotit už loni na premiéře v novozélandském Christchurch. Minulý týden měl film premiéru ve Velké Británii.
Používáním tohoto webu souhlasíte s využitím souborů cookies pro marketingové účely.
Více informacíberu na vědomí