Bořivoj Nakládal: Vánoční čas

Datum vydání: 27. 12. 2020

Na Štědrý den přišla velmi smutná zpráva. Ve věku 91 let zemřel nestor brněnské cyklistiky pan Miroslav Černohlávek. Vzpomínku na tuto osobnost vám připomene v článku Bořivoj Nakládal.

Je dopoledne, štědrý den. Rozkrajuji vánočku, a všichni se těšíme se na poetické chvíle kouzelného dne. 

Vtom zvoní můj telefon. Na displeji zběžně zahlédnu počáteční písmena jména Černohlávek a tak bez dalších průtahů přijímám hovor. Snažil jsem se Mirkovi už několik dnů dovolat, abych mu popřál hezké svátky, jak to mám ve zvyku u starších přátel, ale on měl stále vypnutý přístroj. „Miro, buď zdráv! No konečně,“ spustil jsem familiérně jako první z radosti, že se na poslední chvíli podařilo navázat spojení! Avšak na druhé straně se ozval zasmušilý hlas jeho syna Mirka, který pozdravem odpověděl a ihned pokračoval: „Před hodinou nám zemřel tatínek“! Tato zpráva zapůsobila na mé tělo asi jako hluboký úlek. Cítil jsem, jak se mi stáhla kůže na temeni hlavy, ztuhla krev v žílách a před očima se mně ve zlomku okamžiku rozběhl film života. 

Poprvé jsem tohoto bodrého pána spatřil jako jedenáctiletý hoch, poté kdy jsem začal usilovat o členství ve Favoritu Brno. Tehdy, v roce 1964 na pisáreckém Bauráku probíhaly náborové závody a já jsem byl po jejich absolvování společně s dalšími padesáti třemi chlapci přidělen do skupiny cyklistického potěru právě pod křídla trenéra mládeže Mirka Černohlávka. 

Pohledem očí kluka útlé tělesné schránky na robustního, tehdy teprve pětatřicetiletého Mirka, muže s hřmotným hlasem u mě už tehdy vyvolal značný respekt. Byl to ostatně on, který nás, svá nevycválaná vyžlata zasvěcoval do tajů cyklistiky a vštěpoval nám první základy sportovního chování „fair play“. 

Já pocházím z cyklistické rodiny a tak jsem měl doma pro své sportování i podporu, ale jiným, kteří se netěšili takovému štěstí jako já se často stal i takovým druhým tátou, ne-li prvním. Nikdy se nestalo, že by chyběl na tréninku, i když to také neměl snadné. Pracoval v té době jako svářeč v  závodě První brněnské strojírny na Kamenomlýnské ulici a po ukončení pracovního procesu se na svém motocyklu Pionýr neprodleně přesouval na velodrom, aby se mohl včas a obětavě věnovat svému potěru. Nikdy se nestalo, že by chyběl na nějakém závodě, protože věděl, že jej potřebujeme jako morální podporu. 

Později jsem odešel k trenéru sprintérů Arnovi Vymazalovi, takže se naše cesty trošku rozešly, ale věděl jsem, že se svým svěřencům současným, těm minulým i budoucím věnoval vždy s velkou péčí, mnohdy na úkor rodinného času. Za dlouhá desetiletí jeho trenérské dráhy ve Favoritu Brno vychoval z neotesaných jedinců plejádu špičkových závodníků, kteří se stali nesmazatelnou ozdobou československé kolečkářské historie. Dokonce později pracoval i na mém synovi Radimovi když dosáhl dvanácti let věku a já mu jej svěřil, kterého z plen počátečních neúspěchů přivedl na hrot české cyklistiky. Nikdy neodepřel nikomu pomoc, byť třeba jen radou. Jeho myšlenky a činy vždy směřovaly ku prospěchu slávy cyklistiky! Přestože po jeho odchodu do důchodu o jeho zkušenosti v jeho mateřském oddíle už nebyl takový zájem jako dříve, nezahořkl na svou milovanou cyklistiku a nevynechával bez své účasti žádné závody. 

Na sklonku života se významně angažoval v hnutí historických velocipedů, kde se naše cesty opět sešly. Letos, kdy jsem Mirka vezl ze závodů „Hanácká noc“ v Prostějově, pustil se cestou do neutuchajícího vyprávění o svém životě. O cyklistice, svých pěveckých ambicích o jeho trenérském účinkování v nejvyšších patrech, rodině, dětech i osobních tragédiích! Když jsem mu pomáhal vystoupit ze svého nízkého vozu držíc jej za ruku, ani mně nenapadlo, že se vidíme naposledy. Z počátečního šoku o jeho skonu se mně pomalu začala krev opět vracet do hlavy, před očima probíhající film života vybledl a já začal zase vnímat slova jeho syna. Vyprávěl mně, jak jej zcela zdravého přemohla současná epidemie, kterou mnozí tolik bagatelizují. Letos už mu tedy hezké svátky nepopřeji a tak zbývá alespoň virtuálně zvednout ruku a s díky zamávat někam, kamsi k nedohlednu s pozdravem a přáním štěstí na jeho jiné pouti! 

Byl to dobrý chlap, spolehlivý kamarád a s jeho skonem odchází i kus mé minulosti! Mirku díky, a neměj obavy! Z paměti mně neodejdeš! Ostatně stejně jako každý cyklistický velikán!
 

Zdroj: Bořivoj Nakládal, foto: TJ Favorit Brno